Rozhovor s Nikolou Salovou o jejích zážitcích z konference v Kosovu
1. Kosovo je z pohledu České republiky i přes nevelkou vzdálenost přeci jen exotika. Jak jsi se vlastně do kontaktu s Kosovskými YWP dostala?
Já myslím, že první kontakt s YWP Kosovo měl loni Kuba na Danube Water Forum, když ho Kosovci oslovili, že by měli zájem navázat s námi spolupráci. No a pak už se domluvila jejich říjnová návštěva v Praze, kde jsem je provázela na Nové vodní lince na ÚČOV.
Na té exkurzi se mě Albert, předseda YWP Kosovo, ptal odkud jsem a já, že nejsem z Prahy, ale z Ostravy a že teda tatínka mám z Prištiny, na což následovalo hodně albánštiny a věta „My jsme to věděli, že jsi naše, vypadáš jako my“. Co znamená, že vypadám jako oni mi došlo až v Prištině na letišti. Každopádně jsme se Albertem shodli, že je to naše oblíbená historka a kudy chodíme, tam ji vyprávíme.
2. Čeho si člověk v první moment všimne, když vystoupí v Kosovu z letadla?
Já si jako první všimla hor před příletovou halou a taky jsem si hned připadala doma. Když jsem poprvé slyšela, že budeme spolupracovat s YWP Kosovo, tak jsem byla strašně nadšená – jak jsem zmiňovala, tatínka mám z Prištiny a nevlastního tatínka mám taky Albánce, ale ze Skopje, takže já k tomu Balkánu mám blízko, zvlášť k trojici Albánie, Kosovo a Severní Makedonie. Hnedka jsem hlásila, že budu ráda kontaktní osobou YWP CZ pro YWP z Balkánu. Teď už znám i nějaké členy z YWP Albania a YWP North Macedonia.
3. Jaký je hlavní rozdíl mezi Kosovem a Českou republikou v oblasti vodního hospodářství?
Největší rozdíl je asi v tom, že VaKy jsou státní a jejich celkem sedm. Každý region provozuje jedna společnost a ty jsou vlastněni ministerstvem hospodářství. Stejné uspořádání se teď implementuje i v Albánii podle toho, co říkali na konferenci.
Taky se dá říct, že s tím vodním hospodářstvím teprve začínají, když se budeme bavit o čistírnách, tak ty tam pořádně nejsou – Priština ani Skopje zatím čistírnu nemají, což mi přišlo šokující. Voda je ale téma a mají hodně podpory ze zahraničí, např. ze Švýcarska nebo Německa.
4. Jaká je nálada mezi lidmi ve vodním sektoru působícím v Kosovu?
Díky podpoře zahraničních projektů, a protože jde o státní pozice, tak je vodní hospodářství k Kosovu vcelku prestižní obor. Když se podíváme na čísla jen v YWP, tak Kosovo je skoro 8x menší než Česká republika a má podobný počet členů YWP jako my. Spousta z nich navíc část studia absolvovala na univerzitě v západní Evropě, tak mi přijde, že o kvalitní mladé vodaře nouzi nemají.
5. Vidíš v Kosovu příležitost pro české firmy?
To je těžká otázka, zas tak dobře to tam neznám. Řekla bych ale, že tam může být potenciál pro české firmy při plánování či realizaci úpraven a čistíren odpadních vod, otázka je spíš, jestli je to pro české firmy zajímavý trh.
6. Co Tě na Kosovu nejvíce překvapilo?
Mě nejvíc překvapilo, že na mě každý spustil albánsky a pak byl překvapený, že nerozumím. Bohužel albánsky už neumím, ale pracuju na tom. Obecně na Balkáně mě překvapuje, kolik tak mají elektrotaxiků, takže jsem toho hned využila a na letiště si zavolala Tesla Taxi za pár kaček, teda 15 éček.
7. Jak jsi se v Kosovu domluvila? Počítám, že bude rozdíl mezi odbornou skupinou na konferenci a běžným občanským/turistickým stykem?
No, ona skoro celá konference byla v albánštině, což mi došlo až na místě. Každopádně to měli skvěle zorganizované, dostala jsem sluchátka a na jednom kanále byl simultánní předklad do angličtiny a na druhém do albánštiny. Asi taky díky zkušenostem ze zahraničí má většina členů YWP Kosovo angličtinu na výborné úrovni.
Lednová návštěva Prištiny byla mým třetím výletem na Balkán během uplynulého roku a domluvit se nebyl problém vůbec nikde, jen je to občas vtipný. V létě jsem byla v Albánii v Gjirokastru a taxikář mi nerozuměl, kam chci odvést. Každopádně neváhal, zastavil na pumpě, tam nějací pánové anglicky uměli a jeli jsme dál. Teď v Prištině při ceste z letiště si zase pán za jízdy překládal věty na mobilu, aby se omluvil, že anglicky nemluví a ptal se, jestli umím italsky. Na vyhlídce v Prištině jsem si zase popovídala se skupinkou, která tam byla na výletu z Gjakova, bylo jim kolem 20 a všichni uměli anglicky a všichni byli zase překvapení, že já albánsky ne.
8. Na závěr můžeš se s námi podělit o historku, kterou si zmiňovala na neformálním setkání YWP z kraje března, totiž jak jsi byla „adoptována“ kosovskou babičkou hned po příletu do Prištiny?
Jasně, další oblíbená historka. Já se při vystupování z letadla nikdy necpu, takže jsem čekala až se všichni vylodí až jsme tam zůstali jen posádka, nějaké babičky a asi jedna nebo dvě paní. Když jsme se pak stevardky ptala, jestli můžu do toho busu, který jede k terminálu, tak se mě překvapeně zeptala, jestli nejdu s babičkou a já, že to není moje babička. Takže jsem vyfasovala babičku, vzala jsem ji batoh a společně jsme všichni čekali až přijede asistence a odveze nás na terminál. Babičku jsem odvedla k pasové kontrole a vrátila se za čáru, načež pán z přepážky na mě volal, ať jdeme spolu, spustil na mě albánsky a ze mě jen vypadlo „English?“ a zase, že neumím albánsky a mám český pas. Pán byl jako stevardka celý překvapený. S babičkou jsme pak pokračovaly do příletové haly, kde ji předala asi synovi, těžko říct, ani jeden nemluvil anglicky a já jim rozuměla albánsky jen děkuji. Druhá babička mě pak ještě adoptovala po příletu do Milána při zpátečním letu, to už mě ale nerozhodilo.
